Pokora není v dnešní moderní době příliš opěvované slovo. Každý musí vyniknout, uspět, vyhrát. Každý je pod tlakem veřejnosti, diváků a ještě větším tlakem sebe sama. Úspěch je klíčovým slovem každého začínajícího sportovce a kynologa. Závodíme přeci proto, abychom porazili ostatní a vyhráli. A nebo ne?

Dlouhou dobu jsem jezdívala na závody s pocitem, že vyhrajeme. Bylo to přece tak prosté. Kouknout se na startovní listinu, porovnat možné výkony konkurentů s tím, co mi pes předvádí v tréninku doma a vítězný pohár se mi houpal před očima.

Velká očekávání ale dost často značí i hluboké pády.Pojí se s nimi veliké nároky na sebe i na psa. Zvolil si ale tuhle cestu i pes? Připravili jsme ho dostatečně? Jsme připraveni hledat chyby sami v sobě a nevinit z nich psa?

Kolik z Vás nastupuje na závody s čistým svědomím, že mají vše na 100% natrénované? Umí pes vše předvézt i bez pamlsků a hraček? Naučili jste ho vyrovnat se s prostředím, stewardem i rozhodčím na place? Nevadí mu fotograf za páskou nebo pes hrající si opodál? Jsou chyby psa způsobeny tím, že je „blbej“ a nebo jsme my nenašli cestu, jak mu to vše srozumitelně a čistě vysvětlit?

Jezdívala jsem na závody vyhrát. Ale už to nedělám. Stálo mě to několik let pádů, spoustu probrečených nocí a možná i hlubší vztah s mým psem. Není totiž vůbec snadné zahodit očekávání okolí a soustředit se jen na svého psa a na nás. Říct si, že vítězství nejsou důležitá, pokud nás bude bavit cesta. Jet na závody, bojovat sami se sebou a proti sobě a radovat se z každého zlepšení psa i nás jako týmu. Radovat se, i kdybychom měli skončit poslední a přesto mnohem lepší než dřív.

Není to lehké, ale stojí to za to. Leckdy jsou malá vítězství tím největším darem, kterého můžete v kynologii dosáhnout. Usmívat se na rozhodčí, když tvrdí, že kovový aport nestál za nic, ale vy víte, kolik odhodlání stálo Vašeho psa to, že Vám ho vůbec přinesl. Že to udělal z lásky a jen pro Vás. Usmívat se na soupeře a upřímně jim přát úspěch, protože předvedli lepší výkon a i za jejich výsledkem stojí dlouhá a nerovná cesta. Radovat se z krásných výkonů i povedených cviků ostatních. Hledat hranice sebe i psa. Učit se, inspirovat, posouvat a užívat si tu krásně komplikovanou cestu od základů k dokonalosti.

Až psi, zkušenosti i pády mě naučily respektu, důvěře a pokoře. Bez nich se totiž vyhrát nedá. Až s nimi jsem si začala vážit práce svého psa, jeho radosti i odhodlání dotáhnout věci do konce. Baví mě trénovat. Hodně. Jen doufám, že mě nepřestane nikdy bavit ten moment, kdy psovi dojde, co po něm chci a přijde malé-velké vítězství. Doufám, že už napořád budu pokorně žasnou nad tím, co všechno můj parťák zvládl a zvládá. Že hranice jeho snahy i možností jsou jen v naší mysli a v našich možnostech, protože jeho schopnosti se vyvíjet a posouvat jsou skoro nekonečné.