19.6.2023 zveřejnil Ivan Balabanov na svém profilu toto:
„My opinion on asking a dog for consent bellow:
Consent, in human interactions, involves a voluntary and conscious agreement to participate in an activity or allow something to happen. It REQUIRES the ability to understand the options, weigh the consequences, and make a choice! Dogs LACK that kind of cognitive capacity. They cannot engage in this type of complex decision-making or express consent verbally or explicitly. The age of consent for humans in USA is 16 years old in most states and higher in few.“
Moji reakci na toto téma si můžete přečíst u mě na profilu téhož dne a teď i tady:
Respektuju Ivana Balabanova. Jeho vášeň pro trénink psů, špičkové výsledky ve sportu i jeho hluboké teoretické i praktické znalosti. Ale tentokrát nesouhlasím.
Nechtěla bych žít ve světě, kde se nerespektuje konsent ( = právo říct ne).Nejsem 100% pozitivkář, ale chci cvičit s vysoce motivovanými psy, kteří pro mě CHTĚJÍ pracovat ve sportu. Za to jsem zodpovědná. To je mým hlavním trenérským cílem vůči mým psům i psům mých žáků.Pokud už mám psa, který se těší na tréninky, pak přidávám konsent ( = právo říct ne) i do výcviku. I psi mají právo říct ne, pokud je něco bolí nebo mají blbý den.
Jak na to? Prostě je naučím, že když se narovnám a postavím do „oficiálního postoje“, pak se můžou přiřadit k noze (s fokusem) a tím odstartovat trénink. Nenutím je se mnou cvičit. Nabízím jim tu možnost. Už jsem je naučila, že trénink je ta největší zábava na světě (stejně jak to podle videí a podcastů učí Ivan) a oni ji můžou nastartovat (dát souhlas) nebo říct „dnes ne“. Pokud se nepřiřadí k noze (s fokusem), pak spolu prostě trénovat nebudeme, jdou zpátky domů nebo do klece v autě a přijdou o všechnu možnou zábavu. Ve zkratce: „Netrénuju se psem, který se mnou nechce cvičit. Neprosím ho, nenutím ho, nabízím tu možnost, ale nečekám věčně.“
Lidi se příliš bojí dát zvířatům (a dětem) právo rozhodovat a říct „ne“. Co kdyby pak to „ne“ opravdu řekli? No jo, ale co kdyby řekli „jo, tohle chceme dělat“, nebylo by to boží? Chci trénovat s parťákem, ne podřízeným. Miluju psy s osobností. Očekávám od nich nějakou úroveň respektu, měla bych tedy respektovat i je.Popsala jsem svůj příklad ze světa psího sportu. Tenhle koncept je ale hluboce otestován a potvrzen ve světě „ošetření se souhlasem“ (se psy i divokými zvířaty).
Samozřejmě, že naučit psa položit bradu na dlaň je klasický shaping s odměňováním, stejně jako trénink toho, aby ji tam nechal (dlouhodobé odložení) nebo aby ji tam nechal napříč rušivkám (doteky a ošetřování). Tradiční přístup končí v okamžiku, kdy respektuju první zvednutí brady z dlaně jako „ne“ a okamžitě přeruším doteky či ošetřování. To je ten konsent ( = právo říct ne). To dá psovi pocit, že situaci kontroluje a necítí se v pasti. To mu umožňuje nezpanikařit a dovolit nám u ošetření mnohem, mnohem víc, než kdybychom na to šli násilím.
PS1: Po několik lekcích „ošetřování se souhlasem“ s mými psy jsem sama šla k zubaři. Zubařů se bojím, vyhýbám se jim a v křesle panikařím. Tento strach vedl k tomu, že jsem tam 13 let nebyla a to není vůbec zdravé. Ale ten den jsem konečně šla a rozhodla se použít to, co mě naučilo ošetřování se souhlasem. A tak jsme se se zubařkou dohodly. Že mám opravdu strach a pomohlo by mi věřit, že pokud zvednu ruku, že všeho okamžitě nechá a nebude pokračovat. Že to bude respektovat kdykoliv. I kdyby bylo potřeba „něco dodělat“. A tak jsme začaly. Já jsem si párkrát otestovala, že zvednutí ruky zastaví všechno nepříjemno. Vše potřebné jsme dodělaly a já se v průběhu necítila bezmocná a v pasti jako obvykle. To tomu dalo výrazně jinou osobní perspektivu. (A od té doby zvládám chodit sice lehce vyděšená, ale pravidelně.)
PS2: Někdo pod originálním příspěvkem napsal komentář: „Zvířata a děti nemohou vyjádřit konsent ( = nemají právo říct ne).To mě hluboce zasáhlo. Mnoho lidí už dnes ví, že jednostranná výchova, bez možnosti říct ne, vede k mnohem vyšším rizikům zneužívání dětí (které přece nesmí odmítnout) a má to dopady i na celý jejich dospělý život. „